Dnes na blogu najdete historicky první guest post, který je dalším ze svatebních článků , které jsem vám slibovala. A protože fotky z mé svatby jste již všichni viděli a já se v následujících letech nemám v plánu znovu vdávat, požádala jsem svou kamarádku Alenu, která se vdávala v létě a já jsem měla tu čest u toho být, aby pro vás napsala krátký článek o své svatbě a připojila několik fotek. Doufám, že se vám bude článek líbit a ty z vás, které na příští rok plánují svatbu, se třeba nechají inspirovat.
Velmi mne potěšilo, když mě Simona oslovila, zda bych pro ni nenapsala článek z naší svatby. Neváhala jsem ani minutu a na nápad kývla. Každá se chce přece pochlubit svým nejkrásnějším dnem v životě a pokud si ke všemu vše připravuje sama, je pyšnější o to víc.
Věděli jsme, že svatbu nechceme honosnou, žádná peříčka, organzy a všechny ty možné serepetičky, ale že je nám nejbližší styl venkova, přírody a dobrého jídla. Důležité také bylo, aby se v místě obřadu a hostiny mohl pohybovat pes, protože bez naší fenky bysme se prostě nevzali :)
Po našich zásnubách jsme se tedy ihned vrhli do vybírání základních a nejdůležitějších věcí a osob na naší svatbě.
Bez oddávajícího by to nešlo a naše volba byla jasná - pastor Dobroslav Makovička. Ne, nejsme věřící (takže na naší svatbě byste nenašli ani žádné kříže), ale chtěli jsme, aby náš obřad byl pro nás nezapomenutelný, byl o nás a ne o tom, že si tam přijde matrikářka říct pár svých vět a o nás nic neví. Pan Makovička rozplakal během 30ti minut všechny – i mužské osazenstvo, takže si myslím, že jeho proslov byl opravdu povedený.
Naše volba byla zcela jasná i ve výběru fotografa -
Petra Wagenknechta. Nemá stylizované umělé fotografie, ale jeho styl je reportážní a přesně vystihující atmosféru té určité chvíle. Jako kameramana jsme si vybrali
Jana Vaňka a po shlédnutí toho, co vytvořil, nám spadla čelist a já opět bulela :) Petra a Honzu jsme během svatby vůbec nevnímali. Krásně zapadli do našich pozvaných svatebčanů a my měli pocit, že nám přibyli noví dva kamarádi. Prostě sázky na jistotu.
Místo vyhrála krásná staročeská restaurace Černý kohout, protože jsme chtěli mít vše na jednom místě, bez zbytečného přejíždění. Obřad probíhal na terase s výhledem do Prokopského údolí. V restauraci nám ve všem vyšli vstříc, jídlo bylo báječné a obsluha stále usměvavá.
Jak jsem se zmínila výše, celou svatbu jsem si připravovala sama. Většinu inspirace jsem čerpala na
Pinterestu a stránce
Weddinggawker a českém serveru
Beremese. Zadání bylo jasné – venkovská svatba v kombinaci barvev bílá-hnědá-žlutá. Nakoupila jsem 100m juty, ze které jsem udělala středové pásy na stoly, mašle na židle a sloupy. Zavařovací sklenice jsem pasovala na důležité vázy. S pomocí dřívek a lýkového provázku se z nich stal diamant. Vytvořila jsem pompomy, které byly rozvěšené v restauraci a na balkoně. Neměli jsme klasický zasedací pořádek se jmenovkami na stolech, ale velký hromadný pouze s očíslováním stolů. Jako držáky již zmíněných čísel mi posloužili svázané korky. Korky jsem také využila k vytvoření našich počátečních písmen. Naše brána nebyla kulatá, ale prostě jako dveře :) s nacvakanýma stuhama, které nádherně během obřadu vlály.
Jako maličká jsem snila o obřích svatebních šatech, ve kterých opravdu budu vypadat jako princezna. Roky uplynuly a já si vybrala raději takové, které nemá každá nevěsta. Chtěla jsem být prostě “jiná” - jednoduchá, ale i tak krásná (pro něj, který mě poprvé uviděl až kráčející uličkou, bych ale byla krásná i v pytli – tomu se říká opravdová láska). Měla jsem jen jednu podmínku – šaty musí mít kapsy! Moje vysněné jsem našla v salonu Näive. Další podmínkou byl dlouhý 3m závoj a ten jsem si nakonec objednala na
camella.eu (během 2 dnů mi ležel na stole).
Co říci závěrem? Už jsou to 4 měsíce a já jsem pořád dojatá :) Dojatá z reakcí lidí, kteří dodnes chodí a chválí naprosto všechno a nechápou, kde jsem na vše vzala čas. Z reakce fotografa, který řekl, že už nafotil tolik svateb, ale tahle byla vážně nejlepší. A z toho, že se mi na prsteníčku třpytí ty dva nejkrásnější prsteny v životě.
